Hon indického Bobra trpělivosti (obtížnost 50): Lístky na vlak

1-IMG_20130930_105437
Věc, která nás zaráží denodenně. Člověk si zvykne, že v některých zemích se na souhlas či nesouhlas kývá obráceně, než u nás. Co to ale kejvou tady, to jsme doteď nepobrali. Kvrdlají hlavou ze strany na stranu a přitom s ní trochu točí. Ne nijak rychle a prostě pokaždé dělají jenom takhle. Do toho mají téměř vždycky v obličeji vepsaný  n e u v ě ř i t ě l n ě  neutrální bezvýrazné nic. Zenoví mistři by jásali. Takhle odpovídají na všechno. Nikdy nevíme, která bije. Nejvíc tomu dodalo vysvětlení, které nám dal Raj. Někdy to znamená ano, někdy ne, někdy nevim. Podle kontextu. Ten ale nechytáte skoro nikdy. Můžu si objednat čaj? Už máme vystupovat? Můžeme si prodloužit pobyt o den? Máte polévku? Ano? Tak já bych si dala polévku. Jo nemáte? Aha.. Odhadování odpovědí je střelba na slepo. Filip nakonec dešifroval, co se jim v hlavách při tom pohybu s bezvýrazem zřejmě děje: Slyším a zpracovávám.
Města mají i jinou než hlučnou a smradlavou podobu
(no, alespoň smrádek je ale skoro všude)
Nutná protismogová výbava na denní cestu rikšou.
Případně na procházku kolem jezera
(na tenhle smrad nezapomenu bohužel asi nikdy).
Krásná byla ranní jízda rikšou po Vyjayawadě. Po páté ráno je to úplně jiné místo, s denní smogárnou se to nedá srovnat. Tma a ticho. Málo smogu, málo aut, nikdo netroubí jako kdyby právě zešílel, všude celkem málo lidí. Sem tam se prožene rikša barevně blikající jako miniaturní cirkus. Všudypřítomné krámky po stranách ulic jsou buď zavřené, nebo si před nimi na zemi připravují rodiny snídani. Sem tam je dokonce vidět pár lidí, kteří si vyrazili kondičně zaběhat. Ti, kteří nemají kde jinde spát, spí na ulici. Třeba na úzkém travnatém pruhu dělícím několikaproudou silnici. Nebo vedle silnice na úzkých chodnících, na odstavných rikšách nebo taxikolech, prostě kam se podíváte. Nejvíc nocležníků je na nádraží, které je i v půl šesté plné lidí. Spousta jich tam přečkává dobu, než jim pojede vlak a docela i vypadají, že na něj čekají třetí den, spousta jich tam zřejmě bydlí, všude jich celý skupiny spí.
Jakmile sedíte uvnitř, je to pohoda. Jak se tam ale dostat?
O tom je následující pohádka.
Když už je řeč o vlaku, koupit si lístek je zhruba tak snadný jako zkrotit splašenýho koně, o kterém vůbec nechápete, proč tak blbne a co to vymýšlí za hovadiny. Nakonec máte chuť spadnout a nechat se rozšlapat. Je to další ukázka byrokracie až za hrob. Jestli si myslíte, že přijdete na nádraží, vystojíte nemožnou frontu a doufáte, že stojíte v té správné, koupíte si lístek na svejch 200 km a čau, co taky jinýho na tom může být… Tak z tohodle omylu vás vyvede už to, že vkročíte do budovy s pokladnama. Pohled na frontu zabolí, ale dejme tomu, stejně jsme čekali něco horšího. Pohled na každýho, jak drží v ruce štos papírů trochu zabrní. Pohled na další lidi u jakýchsi automatů, kde s papírama něco hledaj, vám nedá a jdete se kouknout. Z tabulek na monitoru, připomínajících operační systém DOS, nejste vůbec moudrý. Pak se začnete rozhlížet, kde vlastně všichni ty papíry vzali, kolik jich vlastně maj, potřebujeme je vůbec, stojí se tu na ně taky někde fronta, proč do prdele každýmu prostě neprodaj jeden lístek a nazdar, další, prosim? Přijde mladej indickej pár a zmateně se rozhlížej, kde si vyzvednou formulář, do kterýho pak vyplněj číslo ID, věk, pohlaví, telefonní číslo a tak dál.. sleduju je, abych se poučila.. po chvíli chlapík předběhne jednu frontu, za chvíli mává lejstrem. Předběhnu tu samou frontu, chlápek zrovna si kupující jízdenku si mě za chvíli všimne, poprosim ho, jestli houkne na úředníka pro formulář. Zakvrdlá hlavou jako že jo, ne nebo nevim. Chlapík za okýnkem si mě všimne a čumí na mě, co chci. Postarší pán ve frontě strčí do chlápka u okýnka, kupodivu skvělou angličtinou bez přízvuku mu řekne, ať mi zařídí formulář neasi, úředník mi ho podá a chlápek v brýlých mi ještě vysvětlí, že jeden formulář je až na šest osob. Mile se na mě usměje a kývne hlavou do všech možných směrů najednou. Vítězoslavně kráčim k Filipovi, máme vyhráno. Když ale vidíme, co všechno za informace, který nemáme, musíme vyplnit, řikáme si jenom „no to snad… jak tohle asi… „ Číslo vlaku nevíme, to právě potřebujem zjistit. Nestačí si vybrat vlak, musí v něm být taky místo, někdy se čeká i týdny!! Tohle jsme právě potřebovali zjistit u okýnka, ale s vědomím toho, že nás od něj pravděpodobně vyženou, ať si to zjistíme v tom nesrozumitelnym automatu, odcházíme z boje zbaběle předčasně a opět o pomoc žádáme Raje, který nám už jednou zjistil jízdenky přes telefon (pravda, telefonovalo se asi šestkrát). Dva dny se nám pokoušel lístky sehnat. Marně. Jsme trosečníci. Jako mají turistické kvóty, tedy zaručený určitý počet volných míst pro turisty, jelikož ti nemají šanci koupit si jízdenku tři týdny dopředu, aby stihli letadlo. Nicméně vzhledem k tomu, že tu jsou turističtí agenti schopní jedno místo ve vlaku prodat několikrát, protože vědí, že se stejně vždycky všichni nějak vejdou, zřejmě i tak fungují ony kvóty. Indie. Nakonec se musíme vracet do Hyderabádu (za 4 dny jsou nejbližší voná místa) a na sever se přesunout letadlem. Ještě je tu možnost nočního autobusu, ale na to nemam odvahu. Stačilo mi jet po jejich dálnici autem za dne. Ostřílenější cestovatelé by určitě kroutili hlavama, proč v těch 36° C vyžadujeme klimatizovaný vagón a nesvezeme se jako většina Indů v nižší třídě, to je ale jiná kapitola.
Jeden náš hostitel nás vzal na celodenní výlet na farmu jeho kamaráda. Autem jsme jeli asi dvě hodiny a viděli jsme místa, o kterých se nám nesnilo. Venkov je daleko příjemnější než města. Samozřejmě v první řadě čistší. Vesnice postavené z malých chalup se zahradama nebo hliněných chýší se střechama z palmových listů… Jako byste ses vrátili o sto let. (Nebýt teda těch všudypřítomných plastů).
Odpadky jsou obrovský problém všude v Indii. Města nezařizují žádný úklid, na kontejner narazíte výjimečně, i když jsou místa, kde už lidé začínají chápat a jednat. Odpadky se ale jinak vyhazují všude, nejlépe v igelitových pytlích za barák, kde smradlavá skládka roste a roste. Nikoho to netrápí. Je možné lidi obvinit z nezájmu, hlavní důvod ale bude nezájem vlády. A hlavní příčina? Nerozložitelný odpad, plasty. Než do Indie dorazily, o bordel se postaraly všudypřítomné čety dobrovolných uklízečů: krávy, prasata, psi, kozy…
Rajahmundrí
Ti tu sice zůstali a žerou všechno dál, ale s daleko menším úspěchem. Nejvyšší indický soud dokonce žádal vládu, aby plastové sáčky zakázala. Podnětem prý mimo jiné byli ochránci zvířat, kteří upozorňovali, že krávy plasty žerou, hromadí se v nich – přes deset kilo plastu v krávě nění výjimka. Zákaz plastů je asi nereálný, daleko účinnější by byla zřejmě osvěta a snaha vlády přimět města a regiony k akci. Turistům, kteří jsou závislí na balené vodě, bych na cestu do zemí jako je Indie doporučila filtrační láhve, které jsou velmi spolehlivé a zamezí neskutečné produkci odpadu. My je nemáme a denně každý vypijeme 2 – 3,5 litru. Nechtěla bych vidět všechny ty petky, které tu vyprazdňujeme, na jedné hromadě. Tohle nám předem nedošlo.
pár dalších zajímavostí…
  • Do obchodů se často zouvají
  • Lístky na vlak se neprodávají ani nezařizují v agentuře s nápisem „Lístky na vlak“
  • Před obchoďákem vás šacují, prochází se turniketama, batohy si do obchodu nevezmete. Bojí se teroristických útoků.
  • Vstupné do zooparku byl za velice příznivých 20 rupii. Vevnitř musíte občas připlatit do nějakého pavilonu ještě 10 rupií nebo 25 za projížďku safari, vše ale dohromady za celkem kvalitní zážitek nás v přepočtu vyšlo na míň než dvacku na český na jednoho. Ale ani v nejmenším ne každá asijská zoo ve vás zanechá zážitky, ze kterých nebudete mít noční můry a potřebu okamžitě volat ochránce přírody. V zooparku v Hyderabádu se snaží. Už přes rok tam mají i tři královédvorské gepardy.
  • Vlaků tu je několik tříd. Klimatizované pohodlné, noční na spaní, normální s lavicema a nebo taky dobytčáky. Kdo se narve, ten se narve. Do vlaku se nastupuje už ve chvíli, kdy teprv přijíždí na perón. Některé vagóny jsou také nadepsané. Například „Pouze ženy“ nebo „Pouze pro fyzicky odolné“
  • Asi nejčastější titulek článků o Indii zní v různých jazycích pořád stejně: Neuvěřitelná Indie.
Tak schválně. Najděte elektrikáče.

3 thoughts on “Hon indického Bobra trpělivosti (obtížnost 50): Lístky na vlak

    1. sest ziraf

      frajera jsme moc nepochopili, jeste nas poslal do mista “asi kilometr tamhle,” kde se prodavaly jenom listky na celodenni vyhlidkovou plavbu lodi :), coz tam bylo jasne vsude popsany a uz zvenci to nedavalo nejmensi nadeji

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jazyk:

Odebírejte blog emailem

Zadejte vaši emailovou adresu k přihlášení odběru blogu a upozornění na nové příspěvky emailem.