Indie. Hlučná, voňavá, smradlavá, barevná, zašlá, všechny protiklady dohromady

1-1-P9216822

Pro první návštěvu Indie celkem běžný kulturní šok, kdy se člověk chce hned po vystoupení z letadla nebo autobusu na místě otočit a utíkat zpátky, jsme nezažili. Přesto už v letadle do Hyderabádu plném Indiánů bylo jasné, že o srandu nouze nebude. Příklad. Každej si v letadle sedne, kam se mu zamane, ačkoliv místa jsou označená na letence. Dalším se to pochopitelně nelíbí, tak se dožadují spravedlnosti. Jenže na místě toho, co zabral cizí místo, už samozřejmě sedí jinej Ind a tak dál. Tohle už nikdo nerozmotá. Další na podporu své argumentace drží v náručí vřeštící dítě. Ječící děti tu vůbec používaj jako zbraně hromadného ničení. Prcek vřískal víc v náručí otce než matky, argumentace otce byla tím pádem silnější a proto to nakonec s tím řvounem řešil on.
Seděli jsme u nouzového východu a hned poté, co se letadlo dotklo ranveje, stáli Indiáni nastoupení ve frontě že jako už vystupujou. Marné byly hlasité snahy pilota i letušek usadit je na místa, dokud letadlo nedoroluje nebo alespoň nezpomalí. Po zastavení se někdo letušky zeptal, jestli by nemohl použít ten nouzový východ. To už jsme s Filipem zařvali smíchy. Od doby, co v mezipřistání k nám všichni ti Indiáni nastoupili, se letušky přestaly smát, jen byly v rámci možností slušné. Na závěr už musely se všema jednat jak s puberťákama ze zvláštní školy. Samozřejmě zhruba se stejným úspěchem, jakej učitelky v takových ústavech mívaj. Pak přišla nevyhnutelná Totální Rezignace.

Na letišti jsme absolvovali klasické byrokratické procedury, které se protahovaly tak, že jsme nevěděli, jestli se dřív pokadíme nebo nám mezitím někde ukradnou batohy. Chlápek nás například poslal do fronty, kde se odevzdávaj formuláře s informacema o příjezdu. Když už jsme byli na řadě, přišel za náma, protože si vzpomněl, že ty formuláře ještě nemáme a odeslal nás si je sehnat.

Chvíle napětí pokračovaly u pásů, kam se vykládaj kufry. Naše batohy vyjely úplně nakonec. Opravdu zhluboka jsme si oddechli a chtěli vypadnout. Cesta ven vedla, jak jsme s úsměvem od ucha k uchu zjistili, přes další zátaras. Výstupní celní prohlídka. V letadle bylo 300 lidí. Díky lepšímu umístění kufrů na pásu všichni před náma, a to měl každej mimochodem asi pět velkých zavazadel (používají teda krabice, kdoví co v tom tahaj). A tady jen jedno scanovací zařízení! Teda byly tam dvě, ale chlápci obsluhující to druhé měli vypnuto a na všechno jenom se založenýma rukama čuměli. Jak jsme zmateně hledali konec fronty, ocitli jsme se u nich. Kupodivu si všimli, že jsem se nad tou situací udiveně pozastavila a svůj pás zapli, čimž nám v podstatě umožnili všechny předběhnout a už jsme se hnali ven na vzduch.

Našli jsme oficiální budku, kde se předem platí taxi podle tabulek. 40 km vyšlo na 500 rupií, necelých 170 korun. Projížděli jsme hodně zajímavejma místama, hotel taky není uplně to, co na internetu, ale první den se nakonec skvěle vydařil. S průvodcem přes Couchsurfing, který nám ukázal i civilizovanou část tohodle obrovskýho města, strávili jsme hodně příjemnej večer. Dali jsme parádní večeři a Raj nás pozval, ať v jejich domě strávíme den dva jako hosté. Dohodli jsme se, že jim uvaříme nějaké typicky české jídlo. To jsme na sebe zvědaví.

Ha, dostali jsme tradiční slavnostní věnce!

Měli jsme furt o čem mluvit. Je to náš vrstevník, kterej žije v Americe a sem jezdí jen občas na pár tejdnů/měsíců. Pujčil si pro nás auto i s řidičem svý mamky. Ten se bravurně procpal opravdu freestylovým provozem. Ten tu vypadá fakt divoce, k tomu samozřejmě platí, že kdo víc troubí, ten víc jede, ale chodce to nesmí vyděsit. Nejlepší způsob, jak přejít silnici, je prostě jí přejít. Kdykoliv a kdekoliv, ono se to všechno vždycky nějak povyhejbá, když tomu trošku pomůžete. Naučili jsme se to během půlminuty.

Chcete přejít? Stačí vstoupit a projít, o ničem moc
nepřemýšlet. Funguje to.

Zaběhli jsme se podívat na místní památku, mešitu z roku 1591, Charminar. Mešita je obklíčená obrovským tržištěm a všude se motá plno lidí. Moc nás ale neotravujou, na každýho prodejce nebo rikšu stačí kejvnout, že Díky, ne, a dávaj nám pokoj. Jsou cekem milí, s cestou nám každej ochotně s úsměvem poradil, občas nám někteří zamávaj, turisti tu nejsou moc běžní. Plánovali jsme zajet tam rikšou, nakonec jsme tam i zpátky šlapali pěšky, dohromady tak 8 km. Procházka pěkná, ale ke konci už jsme toho smogu měla plný zuby a těšila jsem se, až zapadnu na pokoj. I když ten taky zrovna nevoní, používaj prapodivný čistící prostředky.

Tohle si asi přečtete se zpožděním. Na hotelu je sice wi-fi, ale dostat z hoteliérů správné heslo, to je jako dostat ze třeťáka výsledek rovnice o čtyřech neznámých. Ne že by nám nechtěli pomoct, to oni chtěj. A určitě heslo nějak tušej, tipovali vždycky dost blízko. Nakonec na něj přišel Filip až později přesmyčkou jedný z variant, co jsme dostali. Heslo bylo zdoláno, wifi router ale stejně dva dny nespolupracoval.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jazyk:

Odebírejte blog emailem

Zadejte vaši emailovou adresu k přihlášení odběru blogu a upozornění na nové příspěvky emailem.