Malá autobusová dobrodružství

43-P9036252

Jak už jsem naznačila, jízda autobusem je doopravdy pohodlná. Přesto není nouze o dobrodružství, zaslouží si to vlastní článek.

Do Egirdiru, kde jsme strávili asi pět dní, jsme se dostali neplánovaně. V kanceláři ve Fethyi jsme dostali oficiální, tištěnou jízdenku do místa, kam ten autobus ani trochu nejezdil. To jsme zjistili v půlce cesty. Po vzájemný domluvě s busuškou (letušákem), při který jsme jeden druhýmu nerozuměli ani slovo, nás vysadili o 80 km jinde. Nám to bylo jedno, bylo to u krásnýho jezera.
V hostelu u Ibrahima, o kterym jsem psala minule, jsme nečekaně zůstali o den dýl. Spolumajitel nám doporučil do Göreme do Kappadokie (národní park), kam jsme mířili, noční autobus. Je levnej a ještě ušetříme za nocleh. V sobotu jsme naběhli na autobusák, kde nám nesympatickej člověk oznámil, že noční autobusy jsou zaplněny až do úterý. Nabídl bus do Konye, což není ani v půlce cesty, zato za ty samý peníze. Odmítli jsme a šli za Ibrahimem pro radu. Máme jet do Nevsehiru, 15 km od Göreme. Divný, že nám to prodavač lístků nenabídnul. Filip znovu vyrazil na autobusák zařizovat. Vrátil se s tím, že ten blbec za okýnkem tvrdí, že do Nevsehiru nic nejezdí a zas nabízel Konyi. Ibrahim předvedl Filipovi pár šťavnatejch tureckejch výrazů na adresu těch zloduchů a začal telefonovat. Pak oznámil, že na druhý den v poledne máme rezervovaný sedadla do Nevsehiru. Ať si to jdem koupit. Opět u okýnka. Blbeček se na nás inteligentně podíval a prodal nám lísty na autobus, kterej před hodinou neexistoval. To, že je většina busů zaplněných je tím, že je konec prázdnin a celý Turecko je v pohybu. To máme za to, že jsme se smáli, že spratci se zase přestanou flákat a začne jim škola.

Kappadokie
Nahoře Uchisar. Došli jsme tam cestou
necestou, po skalách, jeden kaňon za druhym. Jsou tam
vyšlapaný cestičky, ale musej se hledat, hlavně
při překonávání velkejch údolí.
Bez škrábanců se to neobejde. Kappadokie je
parádní pro všechny, kdo milujou treking.
V neděli jsme sedli na bus do 500 km vzdálenýo Nevsehiru. Na pohodlnosti jinak pohodlnýho vozu ubíral silnej odér propanbutanu, ale v busech se nekouří, tak co. Pauzu jsme měli na benzínce kousek od stojanů. Konečně si všichni mohli zapálit. Po každý zastávce busušák procházel autobusem a každýmu nalil na ruce panáka tekutý dezinfekce. Stejkala nám přes lokty na kalhoty. Voněla svěže jako citróny a určitě bysme se bez toho obešli. Po příjezdu do Nevsehiru nás vyklopili na první křižovatce. Na autobusák se prej nejede. S náma byl vyplivnut mladej německej pár, vypadali nejistě. Ukazovali zřízenci, že na jízdence mají celkem nezpochybnitelně napsáno Göreme (ono 15 km vzdálený město, i náš cíl). Nekompromisně dostali do rukou svoje kufry a nazdar. Při společný cestě za hledáním dalšího spoje  nám vykládali, že je v kanceláři na jejich opakovaný dotazy UJIŠŤOVALI, že bus jede až tam.

Jinak řidič šoféroval už z Antalye, takže nějakejch 540 km. Jen my se vezli 7 hodin. Frajer nejevil nejmenší známky únavy, neustále telefonoval, chvílema rázně gestikuloval volnou rukou. Totiž tou, ve který jinak držel volant. Několikahodinová kombibovaná činnost mu vůbec neubrala na bystrosti a zvládnul i předjíždět na dálnici v protisměru, když byl provoz svedenej na jednu stranu. Neporazil při tom ani jeden z kuželů, které oba pruhy dělily. Musim říct, že jsem se stejně každou minutu cejtila bezpečněji, než kdekoliv v Čechách a i přes popsaný roztomilosti je mi jejich doprava pořád sympatická.

Při zastávkách hnedka naběhne četa s hadicema
a už tak zářící autobusy pečlivě mnoho minut leští

V Göreme jsme potkali příjemnej slovenskej pár. Seděli jsme na lavičce na náměstí nebo co to bylo, popíjeli pivo, oni seděli vedle, popíjeli víno. Chvíli trvalo, než jsme se sesedli, přitom to mohlo bejt jasný od začátku. Žádní jiní turisti se tu touhle kratochvílí nezabejvaj. Nejsme si jistí, jak to je s alkoholem na veřejnosti, ale nikdo se nikde zatim nepohoršoval. Ale testujeme je opatrně.

Děje se divná věc s batohem. Zatímco na objemu výrazně ztrácí, aniž bych cokoliv až na jednu malou lahev vyhodila, na váze výrazně přibývá, aniž bych cokoliv přidala. Naopak, dopili jsme máminu slivovici a drogerie pomalu taky ubývá, jelikož se občas mejeme. Budu muset v týhle rovnici přeházet pár zatím neznámých neznámých, aby směr prvně jmenovanýho objemu zůstal stejný, nebo dál ubýval a váha aby výrazně změnila svůj dosavadní kurz. Jsem z toho tak zmatená, že jsem chvíli přemejšlela, kolik mi ulehčí, když si vymažu fotky z foťáku. Filipův batoh má podobný příznaky s tím nepatrným rozdílem, že jemu se snižujou obě veličiny.

Kdo dočetl až sem, získává tímto klíč k fotkám z Kappadokie, který dáváme do sólo galerie a Filip přidá stručnej popis tohodle národního parku a památky UNESCO. Byli jsme tam 3 dny.

5 thoughts on “Malá autobusová dobrodružství

  1. Anonymous

    Jev s batohem je v cajku – snižování objemu a růst hmotnosti je empirickým důkazem, že špína má vyšší specifickou hmotnost než je průměrná specifická hmotnost obsahu. Zjednodušeně řečeno to poznáš podle toho, když své hadérky namočíš do vody, tak se špína po čase usadí na dně. A protože je špína zažraná (jak praví klasik), tohoto jevu se nezbavíš až do konce cesty – ty Šmudlo!
    P.H.U.

    Reply
    1. sest ziraf

      na tom by něco mohlo bejt. Ale máme s sebou tak málo hadrů, že furt perem. Leda možná špatně vymáchaný mejdlo.. taky oba krásně voníme!

      ps nevime si rady s p. h. u. :]

      Reply
  2. Anonymous

    No müssli – P.H.U. to jsem přeci já :-)
    Pecivál Herodesovič Urquell

    Reply
    1. Anonymous

      No, něco na tom je. S vodítkama měla celá Vaše familie permanentní problémy. A “šmudla” jsi byla od malička :-) Nezbyde než pátrat dál…
      P.H.U.

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jazyk:

Odebírejte blog emailem

Zadejte vaši emailovou adresu k přihlášení odběru blogu a upozornění na nové příspěvky emailem.