Plachtění na Orlíku

Untitled-1

Přišel čas vyklepat pavouky z jachtařskýho vybavení, navlíknout mimino do stylovejch hadříků a vyzkoušet, jak nám to jako rodince pod vykasanejma plachtama půjde.


Už balení na výlet s miminem je napínavá věc. Zahrnuje zmatkování, nekoordinované pobíhání, bordel po celým bytě, zoufalý postávání nad hromádkama dětskýho oblečení a dětskou lékárničkou. Když je po několika hodinách Ikea taška narvaná k prasknutí, znamená to, že Mates je obstaranej. Pak si sbalím kartáček na zuby a nějakej ohoz a trochu se uklidním. Načež Filípek utne vtipný a chytrý poznámky a zvedne se od počítače. Nahází si věci do batohu a vyrážíme na tři dny na Orlík, kde jsme si půjčili malou plachetnici Niky (Dehler Varianta 65).

Nemáme průkaz Vůdce malého plavidla a tak můžeme na vnitrostátních vodách řídit jen loď o velikosti plachet do 12 m2. Kapitánskými papíry na moře si tu můžeme tak možná podložit stůl. Niky měla původně plochu plachet jinou. Dostala menší, aby si mohli zaplachtit i lidé bez VMP. Nám tohle poddimenzování, který zajišujě vcelku bezpečný plachtění, hlavně kvůli Matějovi nevadilo. Povětrnostní podmínky na vnitrozemský louži jsme tušili správně: jsou zmatenější, než já při balení. Vítr se často a ne vždy předvídatelně točí, poryvy střídá bezvětří. Kopce kolem přehrady vytváří hluchý místa, kde nefouká jednoduše proto, že se tam vítr nedostane. Rozdíl oproti moři je i v provozu. Na přehradě se motá spousta plachetnic, motoráků i parníků na pravidelné trase. Zapnout autopilota (třeba tak, že se vyváže kormidelní páka gumicukama), hodit nohy nahoru a začíst se do nějaký napínavý knížky je špatný nápad.

První den na vodě se nic moc zajímavýho nedělo. Pominula bych, že jsem při návratu do mariny málem zbořila molo, případně prorazila příď lodi. Nevím, co by povolilo dřív, možná ta loď. Pokud by se v tom někdo chtěl nimrat, tak můj příliš rychlý a tedy potenciálně nebezpečný manévr zrovna náhodou sledoval správce maríny, který nám loď půjčoval, jeho žena a celá posádka vedlejší lodi. Entrée, jak má být. Člověk by si pomyslel něco o trapně vysoké sledovanosti. Na druhou stranu, kdyby tam nebyli, loď by nikdo ze břehu nedobrzdil a výš popsaný málem by se stalo. Skoro jsme si ani nevzpomněla na svojí předešlou poznámku, jaký máme dobrý místo a parkovat to bude vlastně samo. Oklepali jsme se a další kroky, vyžadující jemnou manipulaci, pak dopředu zkoušeli na volný vodě a krok po kroku rozebírali.  Další den vzal pínu do ruky Filip, domluvili jsme se na úkonech a přistání proběhlo ukázkově. Třetí přistání v marině pak naše schopnosti prověřilo zase jinak. Zvedal se vítr před deštěm a ve chvíli, kdy jsme už přiráželi k molu na rychlost téměř nulovou, nám z boku dost výrazně fouklo a loď to nekompromisně poslalo na protilehlý molo na místo, který patřilo jiný lodi. Vítr neustal a my museli loď dostat o stání vedle. Filip rozdal pokyny, ze břehu jsme Niky bokem vyvázali a celkem jednoduše přetáhli. Celá akce byla rychlá a dobře provedená.
Den před odjezdem jsme si pustili film s R. Redfordem Vše je ztraceno, kde sólo jachtař Robert při každé fatální situaci napřed zírá, pak přemýšlí a až poté jedná (načež si ve finále pod sebou podpálí svůj záchranný ostrůvek). My to udělali obráceně. Ve chvíli, kdy bylo jasné, že přistání nedopadne tak, jak by mělo, byl v podstatě ve výrobě plán B a následné řešení. Vše v režii Filipa a mých poslušných a svižných reakcí.

Snažit se na Orlíku doplachtit na předem vybrané místo by mohlo v daných podmínkách trvat dýl, než celý Orlík přepádlovat. Na podobný výlety jsme přednostně zapínali motor a plachty vytahovali ve chvíli, kdy bylo jasné, že bude čím je nakrmit. Když jsme si chtěli zajezdit čistě na větrný pohon, prostě jsme si vybrali nejširší oblast. Pokud byla na blízku plachetnice mířící stejným směrem, snažili jsme se jí soutěživě předehnat, ať už foukalo víc, nebo minimálně. Při troše trpělivosti musí jít závodit i v hodně nízké rychlosti správným trimováním, výběrem trasy s ohledem na předpokládaný směr větru a podobně. Po takto krvelačně ukojených potřebách natrhnout jiné, nic netušící lodi zadek jsme dál plachtili spíš s ohledem na to, jak foukalo a tedy tak, jak to lodi nejvíc vyhovovalo. Tedy, pokud se Mates uvolil, že se trochu prospí.

Do čtyřlůžkový lodi jsme se ve dvou s korbou kočáru a několika cestovními zavazadly vešli tak akorát, aby nepořádek byl zvládnutelný a pohyb po lodi jakž takž možný. Když jsme jeli pod plnýma plachtama, uložili jsme Matěje do kabiny lodi. Korba akorát pasovala mezi lavice. Při jízdě na motor jsme korbu hamakou přivázali na lavici kokpitu. Jakožto velcí spáči jsme na vodu vyráželi až pozdě dopoledne a v podvečer se zase vraceli. Odpoledne jsme se pak upíchli do nějaký zátoky a uvařili oběd. Prostě pohodička.

Kluci si večer před spánkem rádi trochu zdřímnou.


Podle týhle fotky to vypadá, že parkujeme na golfovým hřišti. Podle zvuků, který se před setměním na greenu ozývaly to vypadalo, že kolem žijou přinejmenším krokodýli. Snad každou minutu někde vyskočila nějaká pořádná potvora. Litovala bych, že nemám rybářský průkaz, ale asi bych se bála, že něco chytím. Nešlo mi se soustředit na  knížku, pořád jsem koukala, kde co vyskočí příště. V tom krásným tichu to byl možná větší relax, než ta kniha.

2 thoughts on “Plachtění na Orlíku

  1. Anonymous

    Hezkýýýýýýýýýýýýýý!
    Jenom jste neměli Piráta půjčovat do ruky tomu anarchistovi s černou kápí na hlavě – kdo ví, co je to za pochybnou existenci …
    Každopádně zdravím a pro zdárné “měkké” zakotvení doporučuji zapůjčit si od Šebouna kotvu :-)
    P.H.U.

    Reply
    1. sest ziraf

      No vedle na molu stala velka, nadherna ocelova plachetnice. Takovej bitevnik. Sefikovi z pujcovny jsem po akci na odlehceni rekla, ze kdybych pristavala s ni, tak to molo rozkrojim jak rohlik.
      Na anarchistu mam velmi dobry vliv, dohlidnu na vse.
      Zdravime!

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jazyk:

Odebírejte blog emailem

Zadejte vaši emailovou adresu k přihlášení odběru blogu a upozornění na nové příspěvky emailem.