Prej že trochu fouká…

P4108866

Lodní deník. Hvězdnej čas 11042012.0002. Zápis kadetky Aleny.


Další úterý – další vejlet, přesněji úlet na Vltavu na plachetničce. Podle předpovědi mělo večer foukat víc než minule.. Loď jsme nastrojili celkem bez problémů, jen jsme si nechali poradit s uvázáním plachet. Foukalo, těšili jsme se. Obrátili jsme si pozice – Filip kosatka, já kormidlo. No a žádná sláva. Po deseti minutách jsem už měla celkem strach a byla jsem dost ráda, že jsem nakonec foťák dala radši šéfikovi do morotovýho gumáku a bála se jenom o nás. Zkoordinovat kormidlo, sebe, plachtu..  předtim to vypadalo tak jednoduše!! Když se vítr do těch plachet pořádně opřel, naklonili jsme se tak, že nám do lodi tekla voda, oba jsme stáli navalený na zvednutý straně a zuby nehty vyvažovali. Do toho moje zmatky s kormidlem, kdy muj mozeček si nebyl schopnej srovnat, na kterou stranu mam hnout rukou, aby se stalo něco užitečnýho.. a ještě vědomí, že tyhle sportovní lodičky neni ani trochu těžký převrátit. Málem jsme se cvakli snad třikrát, a to jsme byli na vodě asi půl hodiny. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli nechci spíš jít někam na zahrádku sázet mrkev.


Takhle ta malá potvora vypadá. Na obrázku to vypadá fakt easy, tohle je klidovej stav za slabýho věru. V akci se klidně postaví na bok a v našem akčnim případě ten horní okraj boku už byl pod vodou (boty samozřejmě durch, a šéfik nechápal, že jsme se nevykoupali). Při obratu – zatoční proti proudu – se to ráhno převrátí na druhou stranu, než je, my musíme přesednout každej na druhou stranu, nebo kosatník sedí uprostřed lodi a vyvažuje a stranu mění akorát kormidelník. 

Pro uklidnění nás obou a hlavně lodi jsme se prohodili, Filipovi to vzadu jde daleko líp a já si na kosatce jsem jistá skoro na sto procent /jenom subjektivní pocit, ale hodil se/. V obratech jsme se docela sehráli a když to fouklo a my měli dobře srovnáno, letěli jsme krásně vodou a křižovali proti větru a proudu nahoru k Barrandovskýmu mostu. Původní plán obeplout pilíř nakonec padnul, třetí lodička měla dost problémy a nabrali uplně opačnej kurz. Takže jsme nakonec jen křižovali Vltavu s druhou lodičkou, těm to taky slušně frčelo. Když se poryv větru pořádně do těch plachetnic opřel, hned se prudce naklonily do ostrýho úhlu a celkem zběsile vystřelily dopředu.

Poryvy přestaly bejt tak častý, tak jsme se zas prohodili. Do pár minut se z lodi stal svištící neovladatelnej šinkanzen bez kolejiště, kterej se řítil se naprosto jasný katastrofě. Stačilo, že pěkně fouklo do levoboku. Nějakou záhadou /asi jsem zapomněla povolit uplně napnutou hlavní plachtu, kterou vítr chytil/ jsme se zas naklonili tentokrát tak, že už jsme oba stáli na pravoboku, kterej byl celej ve vodě, plachty skoro ležely napravo ve vodě a my se nalepili na levobok a už asi jenom silou vůle jsme loď přetlačili zpátky “na všechny čtyři”. Ufff. Jediný co mě uklidňovalo bylo to, že i ostatní posádky zápasily o holej život. Ideální na čtyřistadváce je, když kormidelník je lehčí a kosatník vepředu vyvažuje. Filip si to pěkně natrénoval.. Ale já nemam z pozice u kormidla vůbec radost.

Bude to chtít ještě hooodně tréningu. Alespoň se nám celkem dařej ty obraty, i když je to pořád o tom, že nohy zamotyný do dlouhejch tyčí od kormidla, který se buď někde zaseknou nebo nevim na kterou stranu je mam otočit, vyhnout se ráhnu padajícímu po větru na druhou stranu lodi, honem chytit /správně vůbec nepouštět/ lano od hlavní plachty a už zase srovnávat směr a chytat vítr. Včera to bylo chvílema vcelku náročný. Vpodstatě mi k naprostý panice chyběl už jenom žralok. Ale za ten pocit, kdy to v náklonu mastí na plnej plyn, to rozhodně stojí :)


Když jsme pak šli po pevný zemi, teprv jsem cejtila nohy asi tak jako bych uběhla deset kilometrů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jazyk:

Odebírejte blog emailem

Zadejte vaši emailovou adresu k přihlášení odběru blogu a upozornění na nové příspěvky emailem.