Soutěž – Static apnea

letak
made by Jacques de Vos

13. února pořádala naše potápěčská škola malý festiválek a soutěž ve Static apnea. Původně bylo pozváno spousta borců ze širokého okolí, tak jsem se se svýma 4:30 neodvažoval ani účastnit, ale nakonec tito borci účast nepotvrdili a tak se z toho stala jenom taková interní soutěž Blue immersion. Nicméně to bylo příjemně strávené dopoledne a pro většinu účastníků i nová zkušenost. I proto, že majitelka školy a pořadatelka soutěže Linda Paganelli (italská šampionka) a její dlouholetý kolega instruktor Jacques de Vos jsou mimo jiné certifikovaní rozhodčí SSI, takže byly zaručeny a splněny všechny podmínky pro to, aby se výsledky soutěže mohly zapsat do oficiálních celosvětových tabulek SSI.

Static apnea je jedna z oficiálních disciplín freedivingu, o kterých jsem se zmiňoval už ve svém minulém příspěvku. V kostce teda zopakuju, že jde o to, kdo vydrží déle se zadrženým dechem s obličejem ve vodě a tělem nadnášejícím se na hladině bez jakéhokoliv pohybu. V praxi to pak probíhá tak, že borec nastoupí do vody většinou oblečen do neoprénu, aby mu nebyla zima. Vezme si buď potápěčskou masku nebo pouze malé brejličky a klip na nos. S sebou si pak přivede buddyho – kolegu, který mu pomáhá při jeho zahřívací a rozcvičovací proceduře, hlásí mu časy, stará se o jeho bezpečnost a v posledních vteřinách jeho souboje s dechem mu je morální podporou a snaží se ho všemožně rozptýlit. Samotná soutěž pak probíhá tak, že každý závodník má předem daný čas, kdy musí začít svůj hlavní měřený výkon a on se pak musí podle toho přizpůsobit a načasovat si svoji přípravu, rozcvičku a zahřívací kola tak, aby byl včas nastoupen k bóji před rozhodčími. Pokud není, tak je diskvalifikován. Freediving celkově je hlavně o hlavě a psychologii a proto i na statiku musí být soutěžící připraven hlavně mentálně. Být naprosto odpočatý, zrelaxovaný a bez stresu, aby jeho srdeční rytmus byl co nejklidnější a hlava připravená na psychický nápor. V tomto rozpoložení pak vchází do vody, aby se připravil i fyzicky pomocí několika zahřívacích kol. Každý má tento rituál trochu jiný a každému vyhovuje něco jiného. Někdo pak tyto zahřívací kola vynecháva úplně. V podstatě jde ale o to, že stejně jako při hlavním měřeném kole, tak se i v těchto zahřívacích kolech závodník položí do vody a po krátkém relaxačním dýchání zadrží dech a pak už jen leží úplně uvolněný bez sebemenšího pohybu či svalového napětí tak, aby jeho tělo spotřebovávalo co nejmíň kyslíku. Se svým buddym má domluvené signály a časy pro jednotlivá zahřívací kola (obvyklý počet je 2-3 kola a čas se u nich postupně prodlužuje). Úkolem buddyho je pak na smluvený signál nebo čas soutěžícího slovně upozornit, kdy se má nadechnout. Účelem těchto zahřívacích kol je připravit tělo na delší zadržení dechu. Postupně se spouští tzv. potápěčský reflex, který mimo jiné způsobi zpomalení činnosti srdce. V každém dalším zahřívacím kolem je pak znát, že první potřeba se nadechnout přijde o kousek pozdějí než v předchozím. Každý má pak nastavená tyto kola tak, aby měl ideálně poladěnou formu na finální měřené kolo.

Zleva doprava dvě zahřívací bóje a jedna pro finální měření

Pokud si závodník rozcvičku dobře načasoval, tak by měl s krátkou přestávkou rovnou postoupit k hlavní bóji s rozhodčími. Tam dostane 3 minuty na relaxační rozdýchání, po kterých začne rozhodčí odpočítávat 10 vteřin, ve kterých musí závodník udělat svůj finální nádech a ponořit obličej do vody. Znovu kompletně uvolní a zrelaxuje všechny svaly a mysl a čeká. Během samotného výkonu už na závodníka nikdo kromě jeho buddyho nemluví ani se ho nedotýká. U průměrně trénovaných potápěčů přichází první potřeba se nadechnout někdy mezi 2. a 4. minutou. Závodník to pozná podle kontrakce (ztažení) bránice. Do té doby se jen tak vznáší, myslí si na svoje věci a vše je bez problémů. Od první kontrakce to začíná být nepříjemné, protože další kontrakce přichazejí v čím dál kratších intervalech znova a znova a závodník s nima začíná bojovat. Trénovaný freedajver je ale na boj s kontrakcemi zvyklý, takže tím zdaleka ještě jeho závod nekončí a vydrží takto bojovat ještě několik dalších minut. Během tohoto boje i příchází čas buddyho, který odhadem pozná, jak se jeho kolega cití a snaží se na něj mluvit, různě ho rozptylovat a zároveň z bezpečnostních důvodů zjišťuje jeho stav tak, že po něm vyžaduje zpětnou vazbu v podobě OK signálů. Když se totiž závodník blíží ke svému limitu, tak to buď odhadne sám, zvedne hlavu z vody a tím se měření času zastaví nebo ho upozorní buddy, že například dosáhl domluveného času nebo že už nevypadá dobře. A pokud chce závodník zabojovat ještě trochu víc, tak to zkusí, ale může se pak stát, že krátce ztratí vědomí nebo svalovou kontrolu (blackout, samba – popsáno v minulém článku). To se projeví buď vyfouknutím bublin do vody a omdlením nebo naopak nekontrolovaným pohybem podobném tanci pod elektrickým proudem :) V tom případě ho musí buddy okamžitě vytáhnout nebo podepřít a vzkřísit pár pohlavky. Závodník se během pár vteřin vzpamatuje, svoje předchozí vystoupení si nepamatuje a rozhodčí ho diskvalifikují. Pokud si to závodník odbyde bez tohoto divadýlka a zvedne svoji hlavu sám nebo na rozkaz svého buddyho, tak nastává další velice důležitá část závodu tzv. “Surface protocol”, což je série úkonů, které musí zavodník po vynoření splnit v limitu 15 vteřin od vynoření, aby rozhodčí viděli, že dokončil svůj výkon za plného vědomí a mohli mu výkon uznat. Během protokolu se nesmí závodníka nikdo dotýkat a on sám si musí sundat všechno, co má na obličeji (maska, brýle, klip na nos), ukázat OK signál a zřetelně vyslovit směrem k rozhodčím “I am OK”. Potom se rozhodčí dohodnou o uznání výkonu. Vypadá to jednoduše, ale většina potápěčů leze z vody těsně před a někteří i těsně po dosažení svého maximálního zvládnutelného limitu, takže už už omdlévají a pak během tohoto protokolu předvádějí různé vtipné scénky typu: Sundavá si z obličeje výbavu, kterou neměl; několikrát se opakuje; nedokáže srozumitelně vyslovovat; obrací oči v sloup; padá; tančí apod.

Photo by Linda Paganelli – Blue Immersion

Divácky jsou pak tato představení velmi oblíbená. Během tohoto závodu jsme se ale žádného takového nedočkali. Pouze jedna soutěžící měla možná lehkou sambičku a malinko při vstávání zavrávorala, takže byla diskvalifikovaná a pak jeden další kolega nestihl provést protokol v časovém limitu. Víc než polovina závodníků byla zároveň studenty pořádající školy, takže to pro ně byla první zkušenost s oficiálními závody a většina z nich si zároveň posunula svůj osobní rekord, takže závody se určitě vydařily. O senzaci se pak postaral spolumajitel školy a také jeden ze závodníků Florian, který jednoznačně zvítězil neuvěřitelným časem 7:41.

Photo by Blue Immersion

Moje cíle jsou zatím trochu skromněší, i když jsem si laťku nastavil taky relativně vysoko, protože než odsud odjedeme, tak bych se chtěl dostat na 6 minut a taky si vyzkoušet nějakou tu sambičku :) Čím víc se nám tu čas krátí, tím vic si uvědomuju, že jsem si tu laťku možná dal přeci jen trochu výš, ale o to víc mě to motivuje a tlačí do dalších tréningů.

Pro srovnání vývoj světových rekordů, mezi které patří i výkon nejúspěšnějšího českého freedajvera Martina Štěpánka:

Čas Jméno Datum Lokace
11:35 Stéphane Mifsud 8 Červen 2009 La CrauFrance
10:12 Tom Sietas 7 Červen 2008 AthensGreece
10:04 Stéphane Mifsud 12 Červenec 2007 HyèresFrance
9:15 Tom Sietas 12 Květen 2008 MainzGermany
9:08 Tom Sietas 1 Květen 2007 HamburgGermany
9:04 Herbert Nitsch 13 Prosinec 2006 HurghadaEgypt
9:00 Tom Sietas 29 Srpen 2006 TokyoJapan
8:58 Tom Sietas 12 December 2004 EindhovenNetherlands
8:47 Tom Sietas 11 Červen 2004 HamburgGermany
8:06 Martin Štěpánek 3 Červenec 2001 MiamiUSA

(zdroj: wikipedia)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jazyk:

Odebírejte blog emailem

Zadejte vaši emailovou adresu k přihlášení odběru blogu a upozornění na nové příspěvky emailem.