Turecko: Bobřík číslo 2: uteč turistovi

34-P8295856

Jih Turecka. Vedro jako kráva. Už první den krachnul nocleh. Za autobusákem jsme našli čekárnu s oplocenym trávníkem. Druhej den nám došlo, že trávník neslouží ke kempování. Celou noc za plotem myli řidiči autobusy i sebe z provizorního kohoutku. A pobaveně sledovali náš tábor. Ráno nás obdarovali úsměvama, tak jsme si k nim došli vyčistit zuby a hurá na autobus.

Marmaris, krásné město, moderní přístav a pak samej
Rus, Němec a neskutečně Britů (nic proti nikomu,
já bejt jima taky se tam hrnu)

Systém veřejný dopravy je tu hodně sympatickej. Mikrobusy, městský i meziměstský, mají svou trasu a naberou toho, kdo mávne. Kdekoliv. Vystupování to samý. Vůbec neřešej, že si někdo řekne o zastavení 20 metrů od poslední vykládky. Platí se předem, za jízdy nebo potom. To si u nás nedovedu představit. Dopravní prostředek si taky můžete půjčit. Vpodstatě jakýkoliv.

Rent a wheelchair. Studenti a důchodci sleva 25 %.

S penězma to je horší. Celej jih je velkej turistickej cirkus. Pivo 70 Kč, cigára teda levnější než u nás. Pro nás, co chcem přestat kouřit, je to pořádná motivace. Sháněli jsme balenej tabák, ale v trafikách nemaj. Viděla jsem na ulici balit si cígo holiče, tak jsme se ho zeptala. Zavedl nás ke kamarádovi do zapadlý čajovny. První neturistický místo. Kamaráda probudil. Zvedl se zarostlej muslim, nabručenej z nedospání, ale ať si prej sednem. Ahmed, o pár let starší než my nás pohostil výbornym, tradičnim čajem, dal nám ochutnat místní tabák, pak další čaj, další cigareta.. dvě hodiny utekly jak voda. Bavili jsme se o všem, o fotbale, o turismu, o politice, o víře a o lidský debilitě. Ukázal nám, kde se najíme nejlevněji. Na nákup tabáčku došlo až uplně nakonec. V trafice by to byla větší nuda. Jinak 65 g tabáku objemově 3x vetší, než koupenej 100 g tabák u nás, zato 3x levnější. Bohužel jsme dotěď nesehnali filtry a papírky vpodstatě nelepí.

NO PHOTO OF AHMED

Viděli jsme pohřeb. Přijela dodávka, korba plná Turků, uprostřed rakev. Nezavřená, tělo zabalený do zelený látky a u hlavy kytice. Chlapi si bednu hodili na ramena, kolem už byl pořádnej hlouček, a co pár kroků se v nesení střídali. Zapadli k mešitě, položili rakev na lavičku, někteří si omyli nohy z kohoutů k tomu určených a vešli do mešity. Rakev nechali na lavičce. Dál jsme očumvat nechtěli a hnuli jsme se pryč.

Za zmínku stojí i pláž, kam se slejzají karety obrovské, což je chráněnej druh mořský želvy, a kladou do písečku vajíčka. Jenže Turecko, to je samá skála a hora a když se někde u moře objeví kus písku, hned se na něj navalej místní a v těsnym závěsu za nima turisti. Což zatím karety nedonutilo si najít jiný hnízdiště, přecijenom připlouvají v noci, kdy se nesluní ani ten nejhorlivější turista, ale ochránci přírody z toho radost nemají. Vyjmečně bych s nima souhlasila. Alespoň je tu Něco-Jako-Turtle-Hospital, Rescue and Rehabilitation Centre. Snad se povede i dál odsud mladý turtlata vyvádět.

Želva nemá ploutev, želva nemá dvě ploutve,
želva má plíseň nebo obří díru v hlavě od rybáře.
Kdoví, jestli život v kádi stojí za to, ale možná je časem
pustěj zpátky i s handikemep. Každopádně se snažej,
operujou v maringotce a hlavně zachraňujou vajíčka.
Z vajíček se pak vylíhnou přívěsky na klíče a z některejch z nich
možná vyrostou další obří, až 180tikilové karety.
“Nehýbejte s klecí, chrání hnízdo s vajíčkama!”

Jih je přeturistovanej, bylo potřeba zmizet. Tak jsme poskočili 300 km do vnitrozemí na severozápad do městečka Eğirdir. Počítali jsme s mírnějšíma cenama i s menší turistickou masáží. Vystoupili jsme z busu, zadky ještě vystrčený k nebi jak jsme si zapínali batohy a nad náma se ozvalo „Eej, you are Czech!“. Radostí jsme nadskočili, podívali se co je to zase za naháněče. Majitel hostelu a penzionů, kterej ubytovává i baťůžkáře, šel zrovna náhodou kolem zastávky zrovna v době, kdy přijíždí autobus. Ještě že máme takový štěstí. Ale hostel pěknej, servis nadstandardní, cena za ubytko celkem příznivá, takže spokojenost.

Výhled z hotelový terasy

Je to tu přecejenom o něco míň turistický. Mimo centrum krásný, některý domky posazený v kopci, další část na poloostrově. Centrum je jen kolem kruháku s mešitou.

Stará část města

Dneska byl velkej trh, tak jsme se snažili koupit šátek a usmlouvat cenu. Šlo nám to bravurně, ale s cenou jsme hli minimálně, tak jsme ho tam nakonec nechali. Ale nádherná levná zelenina a ovoce. Ti, kdo prodávaj každej den, si bedny se zbožím porstě sbalí na stranu a nechaj to tam, ráno to zase rozbalí. Jíme tu kebaby, placky, pijeme ayran (výbornej jogurt jakoby slanej) a galony balený vody. Anebo fishburger.

Pár postřehů
  • Jakmile někoho pozdravíme Merhaba (ahoj, dobrý den), má velikou radost, že umíme turecky a sesype na nás změť nersozumitelnejch zvuků. Vysvětlíme, že umíme jenom pozdravit, případně počítat a poděkovat. I tak maj radost, vyplatí se naučit základy, už pro ně nejste to samý co běžnej turista.
  • Všude je lepší se před objednáním jídla ujistit, kolik to stojí. Na autobusáku ve Fethyii jsme to neudělali a obložený housky s jogurtem nás stály skoro tři kila.
  • Na delší vzdálenost se rozhodne vyplatí klesickej velkej autobus, necelejch 300 km nás vyšlo na 60 tureckejch lir za oba (cca 600). Mikrobusy jsou dražší, cca lira na km na jednoho. Na každym autobusáku má kancelář nebo vyřvávače několik společností, dostanete se fakt uplně všude. Stačí prostě přijít. Velký busy jezdí na čas, menší na zaplnění (takže není potřeba věřit naháněči, že honem honem za tři minuty to odjíždí. To jenom potřebuje první cestující). Velký busy maj wifi, občerstvení, televize, letuška si napíše, kde vystupujete a pak vám řekne.
  • Z některejch Turků mam pořád pocit, že si nejsem jistá, jestli nás chtěj okrást nebo nám pomoct, jak nejlíp dovedou.
  • Sprostý výrazy omezim na minimum, takže takhle: ti ******* ******** ******* komáři, ***** kousavý! V Řecku je odfouknul vítr, tak se zřejmě slezli sem. Nohy jsem měla už druhej den jak řešeto (naštěstí jakmile jsme vypadli od moře, je to o poznání míň ohánění).
  • Koček zase mraky. Ani tady je odnikud nikdo nevyhání. Psů taky spousty, oproti Řecku tady se od sebe hodně lišej. Občas maj místo obojku prostřelený ucho nějakym plastem, jenom zabučet.
  • Třikrát na různejch místech jsme se ptali, jak se řekne Děkuji a dostali jsme tři různý odpovědi. Ahmed nám to nakonec celý vysvětlil.
  • Všude na ulicích je tu vcelku bordel. Alespoň nemusí nikdo vyvážet ty (prázdný) odpadkový kontejnery, krerejch je na každých sto metrech dvacet.
 
Pod záložkou fotky je nová galerka z Řecka. Vystřílela jsem nějaký zvířata a nasázala tam místo toho fotky všeho ostatního :). Turecko později.

13 thoughts on “Turecko: Bobřík číslo 2: uteč turistovi

    1. Anonymous

      Jenom bych rád upozornil Merhabábu, že v buse je autobusuška, nikoli letuška (ta snad jenom v okamžiku, když bus letí ze silnice do propasti). A co se týká *** *** *** komárů, *** kousavých – kdybyste seděli …. Ale to už jsi asi pochopila :-) Pecivál

      Reply
    2. sest ziraf

      v tomhle pripade to byl teda busušák, letušky budou potreba asi až v Indii. Přepravním prostředkům, kde se budou vyskytovat se ale budem vyhejbat. A už jsem pochopila, tudíž teď pijem něco typu Pilsen :)

      Reply
    3. Anonymous

      To jsem rád, že aspoň jedné ze šesti žiraf to “pálí” a konečně to do sebe leje…
      Hlavně si to nepokaž!
      Pecivál Herodesovič Urquell

      Reply
    4. sest ziraf

      proto jich mam tolik! Se vždycky najde nějaká kerá to zachrání :)
      včera jsme změnili dlouholetou praxi a koupili místní víno. Lepší poměr cena/výkon.

      Reply
  1. altis@email.cz

    Ahoj Ájo, moc pěkně psané, dobře se to čte odsýpá to.
    Ať se vám na cestě za poznáním daří, ahoj. Marcela Cechlová Fedorková

    Reply
    1. sest ziraf

      Ahoj Marcel! Teď za sebou máme 900 km, zatím převážně města a těšíme se i na nějakej ten venkov. Sice čím víc jsme na východě, tím míň tu mluví anglicky, ale zatím to žádnýmu Turkovi nebránilo si s náma turecky popovídat :) Takže oni něco řeknou, my něco řeknem, oni řeknou, my řeknem a pak se na sebe usmíváme :)

      Reply
  2. Anonymous

    Vill: Sakra, škoda že mě to napadlo až teď – já jet do Turecka, neopomenul bych se zastavit v Baghazkale (Baghazkoy, ve starověku Chattušaš). Taková díra, tak sto, stopa desát kiláků od jiné díry jménem Ankara. Před třemi a půl tisíci lety hlavní město jedné z největších říší své doby :). Prostě bych to chtěl vidět… Jednou si budu muset za památkami do Anatolie zajet, až nebudu vědět, co s časem (a penězma…)

    Reply
    1. sest ziraf

      Čus Kubo, my jsme teď v Nevsehiru, to je na jih od toho města a budem směřovat k Černýmu moři, takže jsi nám to možná i přímo postavil do cesty. Si Boğazkale zařadíme do itineráře. Zajímavej tip a konečně bysme taky dali nějakou tureckou památku!

      Reply
    2. sest ziraf

      tak nakonec jsme nedali. meli jsme narocny dva dny stopovani, potrebovali jsme usetrit nejaky prachy a nakonec jsme sehnali i listky na bus za dobry penize, ale jel jenom kolem. ted uz jsme u cernyho more, privital nas neskutecnej slejvak a zima (poprvy po trech tejdnech jsem obula boty, cimz jsem je akorat uplne promocila) a ted se budem presouvat podel more do istanbulu.

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jazyk:

Odebírejte blog emailem

Zadejte vaši emailovou adresu k přihlášení odběru blogu a upozornění na nové příspěvky emailem.