Vietnam

DSC02700

Nekonečné proudy motorek valící se ulicemi všemi směry, někdy naložené nejneuvěřitelnějšími náklady (živé prase, skříň, strom, ..); opravna motorek v každém vchodu; lidé v rouškách a špičatých kloboucích; všudypřítomný žlutý srp a kladivo na rudé vlajce; pouliční jídelny a tržiště na chodníku; levné, leč často kvalitní padělky světových značek; obrovské zauzlované kokony elektrického vedení; a Rusové. Vítejte ve Vietnamu.

Ho Chi Minh City (Saigon)

První úkol, okamžitě si někde dát místní typický pokrm, hovězí polévku Pho bo. Těším se na ní beze srandy už od Náchoda. Na to se ihned navázal první problém. Jak sakra přejdeme tu silnici? Klaksony ječí, motorky jezdí zleva, zprava, zezadu, z chodníku, čekám, kdy mi některá spadne se shora na hlavu. Přečetla jsem spoustu dobrých rad, jakože hlavně strašně opatrně, ve Vitnamu si z nějakého zraněného chodce nic nedělají. Na silnicích platí přísná hierarchie a nekompromisně zákon silnějšího. Náklaďáky, autobusy, auta, motorky, ciklisté a někde potom chudák chodec. Musíme se prý hlavně pohybovat plynule. No prostě jsme tam vlezli.

Přejít takovouto silnici trvá asi deset vteřin. Stačí fakt nejančit (natrénovali jsme v Indii) a pohybovat se tak, aby řidiči odhadli váš další krok. Oni to totiž skutečně dělají, předvídají a vy pak jste za mírného rozhlížení a plynulé chůze po celou dobu přecházení motorkáři z obou stran doslova obtékáni. Zbystřit smysly se vyplatí, blíží-li se auto. To svým učebnicově plynulým pohybem opravdu nedojmete.

Další z místních specialit, Bun cha. Grilovaný bůček
v nějakém nálevu, rýžové nudle a spousta čerstvých
bylinek.

Pár dní jsme se zdrželi v Ho Chi Minhově městě. Za sebe Saigon stavím na nejvyšší příčku v hodnocení asijských velkoměst, která jsme navštívili (Bangkok, Kuala Lumpur, všechny vícemilionové indické vesnice, Istanbul). Nejvíc mi tam chutnalo, přičemž to bylo nejlevnější, a to i co se kvalitního ubytování týká. Po městě se neustále prohánějí metařské čety, takže všude je čisto. To poměrně ostře kontrastovalo se zbytkem Vietnamu, jak ukážu za chvíli. Zajímavá byla návštěva muzea války. A jako vizuálně voňavý bonus: centrum města pokrývaly peřiny barevných květin různých druhů. Město se připravovalo na slávu, koncem ledna 2014 začal podle čínského kalendáře nový Rok Koně.

Plánovali jsme výlet asi na týden někam k moři. Dva čeští tak pětačtyřicátníci, co jsme je potkali na hotelu, nám doporučili Mui Né, malou rybářskou vesnici. Už jsme měli vymyšlený jiný cíl, ale chlapík se zdál celkem znalý a prý jestli chcem za teplem a hlavně se vyhnout ruským turistům, tak máme jet spíš do Mui Né. Dali jsme na jeho rady. A strávili týden v ruském pekle.

Byli jsme asi jediní cizinci,
kteří nenosili tepláky.

Rozhodně nemáme nic proti turistům jakékoliv národnosti. (Jo, mam ještě jednu moc pěknou historku s Indem v Malaisii, ale to až jindy). Ale co je moc je prostě moc. Navíc pokud oni turisté místo toho, aby se přizpůsobili (nebo se alespoň naučili anglicky, třeba jen pozdrav) vyžadují, aby se vše přizpůsobilo jim. Během těch tří let, co tam tech chlapík Čech nebyl, v Mui Né nikdo nezahálel. Je to doopravdy moc pěkná rybářská osada – když jsme v ní hledali bankomat, čekala jsem, že bude dřevěnej. Nicméně kolem dokola je bohatě obestavěná novými či rozestavěnými megaresorty. Ty patří ruským oligarchům a je jim přizpůsobeno všechno. Jídelní lístky – tedy i jejich grafická úprava a rozhodně taky příprava jídel, ceny v obchodech, i ti Vietnamci na nás mluvili rusky! Upřímně, byli jsme nešťastní. Vyrazili jsme párkrát po okolí, a snažili se tento výlet po “Vietnamu” brát s nadhledem, a ono ne uplně všechno tu bylo psáno azbukou nebo mělo příchuť vodky.

Plzeň byla samozřejmě drahá, ale aspoň chutnala.. zhruba jako
mýdlo. Ale i přes to, byli jsme utahaní, protože jsme se za ní hnali
x km na kolech, tak dejme tomu že chutnala.
On i ten krásně pohled lahodil…
I tenhle obrázek potěšil a pobavil.

Okolí vesnice je ale moc pěkný, asi to vezmu spíš obrázkově.

Červené duny, odkud je prý moc pěkný západ slunce.
A pak mají ještě bílé duny, odkud je kouzelný východ (prý).
My tam vyrazili přes den, lenoši.
Písečnym korytem řeky je mezi skalama krásná procházka.
Chce to jen odehnat podnikavé vietnamské puberťáky, kteří
vám chtějí za pár šupů pohlídat boty (my si je nesli s sebou),
případně se k vám nějaký cucák připojí, ptá se vás, jak se máte,
odkud jste, pak vám popíše okolí – támhle je strom, támhle skála,
a pak vás stáhne za průvodcování o nějakej ten bakšiš.
Zmínila jsem se, jak je Saigon čisý. No, to mimo město
je to trochu jinak. Kráva se pase mezi plastama, klasika.
Ono všeobecne všude v Asii jsou plasty velkej problém,
lidem nedochází, že se ten problém sám nevyřeší.
Oni ani žádný problém nevidí, životní prostředí jim nic neřiká,
a lepší to jen tak nebude. Nechcem si ani moc představovat,
jak to tu bude za pár let, každopádně i ten pohled teď
hodně bolí.

Po týdnu vesměs zevlování a nicnedělání jsme se vrátili na pár dní do Saigonu. Za zmínku stojí místní doprava. Oproti Thajsku tu autobusy jezdí doopravdy na čas (dá se říci na minutu, v Thajsku je to plus mínus 45 minut). I tady se lidé usmívají, pokud zrovna nesmlouváte o peníze. A i tady se vám snaží prodat uplně všechno. S tím jsme ale počítali. Radost mi udělal nákup parádní “North Face” zimní bundy za pár kaček (od originálu je celkem k nepoznání). Obecně jsem se hodně dlouho těšila, jak si ve Vietnamu nakoupíme oblečení. Jenže rostoucí břicho tomu moc nepřeje, tudíž nakupuju podle odhadu, co by mi asi mohlo být, nebo na co se vidím, že po porodu zhubnu. Takže asi budu mít v Čechách spoustu oblečení na rozdávání, ha ha.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jazyk:

Odebírejte blog emailem

Zadejte vaši emailovou adresu k přihlášení odběru blogu a upozornění na nové příspěvky emailem.